Ačkoliv to zní hodně pohádkově – Martin na bílém koni –, byl to skutečný člověk, který fakt existoval. O tom koni nevím, zda byl skutečný a zda byl skutečně bílý, o tom se záznamy nedochovaly.
Svatý Martin byl Říman, který se narodil roku 316 na území dnešního Maďarska. Tehdy bylo římské území velmi rozsáhlé a Maďarsko, jak ho známe dnes, neexistovalo. Později se Martinova rodina přestěhovala do severní Itálie. Jeho otec byl důstojník římské posádky. Svého syna pojmenoval po římském bohu války, Martovi. Nejen tím byla jeho vojenská kariéra předurčena, jeho otec na tom pevně trval. Martina samotného to k vojákování nijak zvlášť netáhlo, ale byl poslušný syn. Mezi vojáky vynikal svou pílí a brzy to dotáhl na hodnost důstojníka.
Aby se stal nějaký svatý svatým, musí se k tomu účelu v jeho příběhu vyskytnout zázrak. Nemáš zázrak, nejsi svatý.
Legenda praví, že jednoho dne Martin vyjel z města na cestu a před městskými branami potkal žebráka. Byl velmi nuzný a ve špatném stavu, nenadarmo žebral až za městskými branami. Prosil Martina o almužnu, ten ale u sebe peníze neměl. Místo toho se s ním rozdělil o to nejcennější, co s sebou měl. O svůj purpurový plášť. Purpurový plášť znamenal u Římanů opradové hogo fogo oblečení, mohli ho nosit jen lidé z vyšších vrstev, barviva byla vzácná a purpurové pláště se někdy šily i z luxusního plátna z egyptského dovozu.
Přeneseno do současných měřítek, znamenal Martinův dar pro žebráka totéž, jako by mu v dnešních dnech člověk věnoval třeba norkový kožich. Tedy Martin neváhal, vytasil svůj meč, rozťal plášť ve dví a jednu polovinu daroval nuzákovi.
Následující noc, když Martin nocoval už zase v ležení u svého oddílu, zjevil se mu Pán Ježíš Kristus. Měl v rukách polovinu Martinova pláště.
Řekl:
„Je psáno: cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších lidí, mně jste učinili. Tímto pláštěm mne oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“
Ráno, když se Martin vzbudil, našel svůj plášť zase celý. Rozhodl se odejít z armády, přijal křesťanství a připravoval se ke křtu. Žil svůj život víry ve vší skromnosti a v ústraní. Odešel k městu Poitiers (Francie), kde založil klášter, pravděpodobně nejstarší klášter v západní Evropě. Svůj vzor spatřoval v askezi pouštních otců, ale jeho okolí to vidělo jinak.
„Jsi vzor křesťanských ctností, Martine, měl by ses stát biskupem.“
Ale Martin nechtěl, a přesto že byl nakonec zvolen, odmítl. Utekl se a skryl se v hospodářské budově. Místo jeho úkrytu ale prozradily svým hlasitým kejháním. Proto si prý svůj trest každoročně odpykávají na pekáči. Každopádně biskupem se Martin opravdu stal. Bylo to ve francouzském městě Tours, a proto se svatému Martinovi někdy říká Martin z Tours.
Co se týče hus, existuje ještě jiná verze legendy, podle které se Martin dostal s husami do střetu až po svém zvolení biskupem. Bylo to prý už v době, kdy kázal v kostele. Husy pasoucí se před kostelem svým hlasitým kejháním tolik rušily bohoslužby, že nakonec skončily…. no ano, jak jinak, opět na pekáči.
Moc pěkný a málo známý je náš český obraz svatého Martina od Josefa Lady, tady je vidět v Ladově databázi.
S 11. listopadem se pojí ještě jedna důležitá událost: konec první světové války. Tento den se proto slaví jako den válečných veteránů.
O svatém Martinovi i o dnu válečných veteránů je moc zajímavý tento pořad Českého rozhlasu. Dozvíte se i něco o svatomartinském víně a to není nikdy na škodu.