Dnes (28. března) si připomínáme Den učitelů. Ve světě se den učitelů slaví 5. října, u nás ho máme takhle v březnu, abychom si připomněli den narození „učitele národů“ Jana Amose Komenského.
Jan Amos Komenský byl nejen pedagog. V první řadě to byl velmi vzdělaný muž a hluboce věřící člověk. Narodil se v roce 1592, tedy na konci 16. století. Život prožil v období strašných válek (třicetiletá válka 1618–1648) a náboženských sporů a represí. Prošel si těžkými osobními zkouškami, z nichž každá jedna by stačila na to, aby člověka nadobro zlomila.
Byl knězem Jednoty bratrské. Po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře odmítal přestoupit na katolické vyznání a musel se skrývat. Svou ženu a dvě děti zanechal ve Fulneku. Již se s nimi neshledal, protože o rok později jeho žena i jejich obě děti podlehly morové epidemii. Byla to rána, která v jeho srdci zůstala navždy. Psal tehdy o bolesti tak hluboké, že „slova nemají sílu ji pojmenovat“.
Později se oženil znovu, vzal si dceru jiného kněze Jednoty bratrské. Spolu měli čtyři děti a jejich manželství trvalo necelých 24 let až do smrti jeho manželky. Do vyhnanství v roce 1628 (Obnovené zřízení zemské povolilo katolické vyznání jako jediné možné) odešli společně. Jeho spisy byly zakázány a páleny. Zpočátku doufal, že vyhnanství je jen dočasné a že se do Čech brzy budou moci vrátit. Proto také svá díla stále psal česky. Do Čech se už ale nikdy nevrátil.
Pobýval v polském Lešně, kde se dokonce stal biskupem. Později přednášel v Anglii pro Královskou akademii věd a brzy ho začaly zvát i jiné země. Působil ve Švédsku, v Uhrách, v Nizozemí, kde také roku 1670 zemřel.
Jeho návrat do Čech se však uskutečnil v rovině duchovní. Jeho odkaz, dílo a myšlenky zůstávají v české kultuře živé dodnes. Věřil, že vzdělání má moc měnit svět k lepšímu. Nejen skrze školometské znalosti, ale především díky kultivování lidského ducha v mravnosti, moudrosti a vzájemnému porozumění.
Národní pedagogická knihovna Jana Amose Komenského
Národní pedagogická knihovna Jana Amose Komenského (zkráceně NPKK) je specializovaná veřejná knihovna, která slouží především pedagogům, studentům, vědcům a všem zájemcům o vzdělávání. Nese jméno Učitele národů právem – jde o jednu z nejvýznamnějších institucí u nás zaměřenou na oblast výchovy a školství. Sídlí v krásném historickém objektu v Praze na Smíchově, v ulici Jeruzalémská 12 (dříve sídlila v ulici Valdštejnské). Kromě klasické knihovní činnosti se podílí i na výzkumu, digitalizaci starých pedagogických děl a správě cenných sbírek.
Labyrint světa a ráj srdce
Kdo z nás by kdy neslyšel o této knize ze seznamu maturitní četby?
Dílo zachycuje putování poutníka (alter ego autora), který se vydává poznat svět – „labyrint světa“. Postupně však zjišťuje, že svět je plný klamu, přetvářky a marnosti. Teprve když se obrátí „do ráje srdce“, tedy do svého nitra a k Bohu, nalézá pravdu a pokoj. Toto dílo napsal rok po smrti své ženy a dětí. Odráží Komenského životní krizi, ale i jeho vnitřní sílu a hledání naděje.
Tuto knihu si můžete díky Městské knihovně v Praze přečíst i z pohodlí domova., protože ji nabízí zdarma jako e-knihu.
„Všechno ať plyne od světla, ne od násilí“
Komenský věřil, že světlo má moc zahnat tmu, ne naopak. Tedy že pozitivní přístup a osvěta jsou účinnější než donucování a násilí. Tento princip nenásilí a přirozenosti je klíčový v jeho pedagogice a filozofii, kde zdůrazňuje, že vše by mělo plynout přirozeně, bez násilí. Tehdy byly tělesné tresty dětí běžnou součástí výuky. Komenský s tím ale nesouhlasil. Psal, že děti mají být vedeny k dobru především laskavostí a rozumným slovem, zatímco tělesné tresty by měly být až krajním řešením.
Oříšek pro mozek 1:
Vzpomenete si na alespoň pět celých jmen svých učitelů?
Oříšek pro mozek 2:
Na které naší bankovce máme portrét Jana Amose Komenského?
Portrét Jana Amose Komenského máme na dvousetkoruně.
Na rubu dvoustovky vidíme v pozadí Komenského dílo Orbis pictus a dvě k sobě se vztahující ruce. Můžeme to vnímat jako symbol předávání vzdělání z generace na generaci. Především je to ale pomocná ruka dospělého člověka podaná dítěti, tedy alegorie toho, jak bychom měli vzdělávání dětí vnímat.
